Kouzlo sněhových vloček

Láska sněhuláků

Vločky si poletují, nesměle
Jedna hledá druhou, smějí se
Vítr si s nima pohrává, sem tam
Až přeci každá na zem slétne
Rozpustí se, zůstane
Mrazíku, pojď mezi nás
Chceme tu ještě chvíli být
Co by ne, když paní Zima zamrazí
Chodníčky k Domovu bílou barvou se promění v třpytivou louku hvězd
Vločky se radují, pospolu tvoří veselou kopu sněhu, co láká tě pojď, pojď si hrát a víš co, třeba postavit Sněhuláka.
Cože, já a sněhuláka, vždyť už skráně bílé mám, to nevadí, pojď a tvoje dítě, někde uvnitř spící, ožije, probudí se s Tebou,
tak už se teple oblékni a pojď za námi.
Dobrá, něco mi šeptá v těle, něco šimrá, snad nebude se soused dívat
Jak tady koulim sníh, jednu, druhou a při té poslední kouli si pod vousy špitám, bože, jak jsem mohl zapomenout, vždyť právě tohle mi chybí
Ta radost z prostého bytí.
Jako malý kluk, kdysi u rybníka zakoušel led jestli dosti tvrdý je, abych se mohl sklouznout a svoji bezstarostnost pustit v letu..

Už je téměř hotový, ještě mrkvI na nos a čím tě obalím, jak tak přemýšlím, zcela zabrán v té sněhové nadílce, když slyším hlas z poza plotu, sousede ještě šálu, tu máš, vem si mou, ladit mu bude k nosu
Oba jsme se tomu zasmáli.
A je to
Sněhulák je celý, jako živý na nás se dívá očima z uhlíků, vítej u nás nestačím mu říct
Když u srdce mi zabolí, lehce, celý v jednom tiku ztuhnu.

Dva sněhuláci proti sobě, dívají se do očí, dětských očí, co rozkoukávají se kolem, jako kdysi, když poprvé jsem na svět přišel narodit se.

Je ti něco, volá soused ještě z okna, ano, odpovím mu tiše, já miluji.

Ta chvíle v mrazu hřala mi pod svetrem, vyběhnul jsem ven jen s palčáky na rukou.
Pojď už domů ty starý blázne, co tam děláš, v tom božím nadělení, všimla si žena, že jí doma u kamen nesedim.
V tu chvíli vločky začly poletovat víc a víc a já slyšel jejich smích, tak vidíš, vidíš co umíme, proč tak rády voláme Mrazíka, vás lidičky, pojď, pojď ven, postavit si třeba sněhuláka, láska sněhuláků, uhlíkové oči ledy rozpouští v srdcí žár.

Smál jsem se, jako malý kluk, radostí nad shledáním, radostí z lásky sněhuláků, z okamžiku plných vloček smíchu.
Stejně ti do rána nevydrží, hudruje žena, když mokré rukavice zkřehlými prsty dávám na pec, že přijde doba tání, sněhuláků. Na mžik mi její slova oči kapkou slzy smáčí, co dělat, usměju se na ní a třpyt v mých očích větší sílu má, že i ona už nebrblá a já šťastný sem s ní. Přiložím do kamen jedno polínko a podívám se na zahrádku, ještě tam je, láska sněhuláků.

Možné je i nemožné, v jednom místě, v jednom okamžiku, bez ohledu věku, třeba i Ty uslyšíš trochu vloček smíchu.
S láskou Hana Fabijenna